Vlastní bydlení v Česku je jedno z nejméně dostupných v Evropě. Stát se proto snaží hledat řešení. Jedním z nich je takzvaný zákon o podpoře v bydlení, které má nabízet výhodné podmínky bydlení pro vybrané skupiny obyvatel – mladé lidi do 35 let, seniory i zaměstnance v potřebných profesích. Svou roli bude hrát také výše příjmů a lokalita.

Má to ale jeden háček. Zlepšit dostupnost bydlení by totiž dokázala pouze změna poměrů na realitním trhu. Jednoduše, část Čechů by se „musela spokojit“ s bydlením v nájmu.

„Je to jediný způsob, jak by mohla cena nemovitostí v Česku klesnout. Podle dat, která máme dnes k dispozici, ale už můžeme vidět, že zájem o nájemní bydlení roste, zejména u mladých lidí do 35 let,“ uvedl v rozhovoru ministr pro místní rozvoj Ivan Bartoš (Piráti).

Ke zlepšení situace na celém nájemním trhu by ale pomohlo narovnání vztahů mezi pronajímatelem a nájemníkem.

„V případě, že nájemník neplatí, nemůže mít právo na to, aby okupoval cizí byt. Tady vnímám silnou nerovnost. Na druhou stranu je tu stále problém, že pronajímatelé vydávají pouze roční nájemní smlouvy a řetězí je,“ říká ministr v rozhovoru pro SZ Byznyz.

Právě to podle něj posiluje nejistotu na nájemním trhu.

Dalším „pomocníkem“ v posilování pozice nájemního bydlení by mohl být podle Ivana Bartoše také takzvaný garanční fond. Prázdné byty by majitelé svěřili obcím, které by s nimi nakládaly jako s vlastními, ale zároveň by majiteli garantovaly pravidelné placení nájemného.

Změna je ale zatím daleko. Nový zákon o podpoře v bydlení by mohl začít platit nejdříve za dva roky.

Bydlení je jedno z velkých témat, které společnost řeší a zásadně ovlivňuje, nezasloužilo by si tak velké a složité téma, jako je bydlení, vlastní rezort? Takové Ministerstvo bydlení?

Myslím si, že situace bydlení se v posledních letech v Česku zhoršuje. Sám jsem se otázce bydlení věnoval už jako poslanec a chtěl jsem v tom pokračovat právě tady na Ministerstvu pro místní rozvoj. V hlavních pilířích je tento rezort zatím rozhodně dostačující.

Stát totiž není ten, kdo staví bydlení. Stát má připravit podmínky, aby obce, starostové a starostky mohli situaci řešit a řekl bych, že přesně tento úkol plníme. Musíme navrhovat dobré zákony, které umožní rychle stavět a budovat dostupné bydlení jako alternativu k tomu čistě komerčnímu, ať nájemnímu, nebo vlastnickému.

České ceny nemovitostí jsou na tom ve srovnání s tuzemskými příjmy mezi zeměmi OECD vůbec nejhůř. Má taková situace ještě vůbec řešení?

Samozřejmě, že má. Obce a města se snaží situaci účinně řešit a je potřeba, aby si vytvořily vlastní nabídku bytů a měly vliv na trh s bydlením. Je ale nejprve nutné ty byty postavit. Mimochodem dnes je v majetku měst a obcí v Česku asi 13 tisíc bytů, které nejsou vůbec používány. To je jedním z předmětů diskuzí pro MMR, které chce podporovat rekonstrukci bytového fondu.

Ve finále ale není jiná možnost, jak zlepšit dostupnost bydlení v Česku, než změnit poměr mezi vlastnickým a nájemním bydlením. Je to jediný způsob, jak by mohla cena nemovitostí v Česku klesnout. Podle dat, která máme dnes k dispozici, ale už můžeme vidět, že zájem o nájemní bydlení roste, zejména u mladých lidí do 35 let.

To je mimochodem jedna ze skupin lidí, pro které připravujeme dostupné bydlení. Ideální představa je v začátcích taková, že tato skupina mladých žije v nájemním obecním bytě, kde má možnost platit nižší cenu a současně spořit bokem třeba na družstevní byt.

Aktuálně pracujete na první podobě zákona o podpoře v bydlení, jedním z cílů je právě zvýšení dostupnosti. Jaká bude vlastně definice dostupného bydlení. Vy jste tady zmínil, že bude například pro mladé rodiny do 35 let. Co dál?

Definovat dostupné bydlení a pro koho je určeno je naprosto zásadní věcí, protože Česko doposud znalo pouze pojem sociálního bydlení, které je určeno jen asi pro 150 tisíc lidí v celé republice. Co se týká cílových skupin, pro které má být dostupné bydlení určeno, jsou to právě ti mladí lidé do 35 let, jsou to dále senioři a lidé, kteří vykonávají pro obec nebo město potřebné povolání. Idea je taková, že třeba díky výhodným podmínkám, které obec či město nabídne, k sobě přiláká obyvatele, kteří zde budou vykonávat potřebné práce, například policisty nebo zdravotní sestry.

Dále ale hodláme pracovat také s otázkou příjmu. Chceme poskytovat podporu dostupného bydlení co největšímu počtu lidí, je ale třeba určit, zda člověk nebo rodina má příjmy dostatečné na to, aby buďto řešili vlastní bydlení, nebo byli v komerčním nájmu.

Pokud se podíváme právě na kritérium příjmů, dotkne se tato podpora, která by měla cílit na zlepšení dostupnost bydlení, i lidí se středními příjmy nebo s průměrným příjmem?

Nastavujeme pro toto rozdělení koeficient, podle kterého bude možné spočítat, kdo do této skupiny spadá. Záležet bude na konkrétní lokalitě, ve které by člověk měl o dostupné bydlení zájem. V každém městě nebo obci je to nájemné jiné.

Zmínili jsme několik kategorií skupin, u kterých se potřebuje zlepšit dostupnost bydlení. Zajímá mě, co vlastně ta podpora v reálu znamená a jak ji konkrétně vybrané skupiny budou moci využít?

Pokud chce dnes obec nebo třeba i stát do něčeho investovat, nemůže do segmentu vstupovat veřejnou podporou. Obor má svá byznysová pravidla. Pokud by se nám podařilo definovat skupinu dostupného bydlení a Evropská komise by tuto definici posvětila, otevřela by se nám možnost, že by například stát nebo obec mohly do projektu výstavby bytů vložit pozemek, aniž by šlo o nepovolenou podporu.

Další forma podpory by byla také ve využití obrovského segmentu vlastnického bydlení, které v Česku máme. V současné době v okamžiku, kdy člověk zdědí byt například po babičce a pro vlastní užitek ho nepotřebuje, nemá žádnou motivaci, aby nemovitost nabídl trhu na pronájem. To by se ale mohlo změnit za pomoci garančního fondu. Jeho prostřednictvím bude moci vlastník byt nabídnout obci, která mu bude garantovat, že nájem bude vybrán. Obec pak s bytem nakládá tak, jako by byl byt součástí bytového fondu obce. Tento systém už se pilotuje například v Praze nebo v Jihlavě.

V souvislosti s nájemním bydlením se dlouhodobě mluví o nejasném vztahu pronajímatele a nájemníka, který obě strany od nájmu odrazuje. Co s tím?

Je pravda, že se historicky trochu vztah pronajímatel a nájemce rozbil. Já jednám jak s úřadem ombudsmana, tak s Ministerstvem spravedlnosti o tom, abychom mohli vztah narovnat. Chceme zajistit ochranu nájemníků, ale zároveň určit podmínky, které ochrání pronajímatele. V případě, že nájemník neplatí, nemůže mít právo na to, aby okupoval cizí byt. Tady vnímám silnou nerovnost. Na druhou stranu je tu stále problém, že pronajímatelé vydávají pouze roční nájemní smlouvy a řetězí je.

Bude tedy stát tlačit na to, aby pronajímatelé vydávali nájemní smlouvy na delší dobu, než je právě ten jeden rok, který je v Česku standardní?

Je to v debatě. Neřekl bych přímo, že stát bude na pronajímatele tlačit. Chtěl bych spíše opravdu narovnat podmínky těchto stran. Ty jednoleté smlouvy mají ještě jednou velkou nevýhodu vůči nájemníkům, a to je možnost majitelů reagovat na inflaci, aniž by museli dodržovat to tříleté ochranné pásmo, během kterého je možné zvýšit cenu maximálně o dvacet procent. Za pomoci smlouvy pouze na rok se prakticky restartuje tato doba, která umožňuje v rámci zdražování velkou svobodu.

Chtěl bych, aby ty podmínky byly spravedlivé, dynamické a aby lidé, kteří mají prázdný byt, ho raději nabídli nájemnímu trhu, než ho jen zakonzervovali a nechali ho zhodnocovat.