Povolené limitní hodnoty
 

Často cestujeme a byt vytápíme na minimální hodnotu. Tím ušetříme více, než povoluje vyhláška. Proč přesto musíme platit 80% průměru v domě? 

Pokud někdo překročí stanovené hranice odchylky od průměru (spodní hranice -20% a horní hranice +100%) musí počítat s tím, že se jeho hodnota nákladů na vytápění upraví na 80% průměrné hodnoty při nedodržení spodní hranice nebo na 200 % průměrné hodnoty při nedodržení horní hranice, za zúčtovací jednotku. Upravený náklad na vytápění příjemců služeb je pak násobkem výměry započitatelné podlahové plochy a upravené hodnoty. Pokud je tedy např. průměrný náklad na vytápění 100 Kč/1 m2, potom se lze pohybovat v rozmezí od 80 Kč do 200 Kč bez úpravy nákladu na vytápění. Ani energeticky vědomě se chovající uživatel bytu nebo neobydlený byt nespotřebuje zpravidla méně tepla než 80 % průměru na 1 m2. 
 
Z popsaného způsobu rozúčtování není úplně jasné, zda se pro byty, které nedodrží přípustný limit, v dalších kolech použije shodná průměrná cena za metr čtvereční (cena vypočtená z původní částky faktury a celkové započitatelné plochy všech bytů), nebo zda se průměrná cena stanoví znovu po úpravě částky faktury a započitatelné plochy zbývajících bytů. 

Rozdělení nákladů na vytápění, tj. na složku základní a spotřební, se v zúčtovací jednotce (domě) provede pouze jednou u všech příjemců služeb (uživatelů bytů). V základní složce je rozúčtována stejná výše Kč/m², která se dále nemění. Při překročení limitních hodnot se v dalších výpočtových kolech provádí iterace pouze spotřební složky.

 
Proč stát reguluje vlastníkům bytových jednotek, kolik mohou topit, když každému vlastníkovi vyhovuje jiná teplota v bytové jednotce? Někdo snese tepla více, někdo málo. Co je to "topit hodně" a co je to "topit průměrně"?

Vyhláška č. 269/2015 Sb. uvádí v § 3 odst. 2, že rozdíly v nákladech na vytápění připadající na 1 m² započitatelné podlahové plochy nesmí překročit u příjemců služeb (uživatelů bytů), kde jsou instalována měřidla podle zákona o metrologii (kalorimetry) nebo zařízení pro rozdělování nákladů na vytápění (indikátory), v zúčtovací jednotce (domě) hodnotu o 20 % nižší a hodnotu o 100 % vyšší oproti průměru zúčtovací jednotky v daném zúčtovacím období. Lze se tedy pohybovat v rozmezí -20 % až +100 % oproti průměru zúčtovací jednotky. Spodní hranice -20 % vychází z vyhlášky č. 194/2007 Sb., která stanoví pravidla pro vytápění s ohledem na tepelnou stabilitu zúčtovací jednotky, která se pohybuje v rozmezí cca 16-18° C. Přesná hodnota je uvedena v projektu. Horní hranice +100 % by měla působit motivačně na uživatele bytů, kteří se nechovají energeticky vědomě. Tato horní hranice však není teplotně nijak omezena - pouze výkonem otopné soustavy.

Energeticky vědomě se chovající uživatel bytu by neměl toto rozmezí (-20 % až +100 %) překročit. Jinak řečeno, minimální úhrada musí být 80 % průměrné hodnoty za zúčtovací jednotku. Pokud se bude tedy byt vytápět na teplotu cca 20-22 °C, potom je vytápěn správně. Pokud se však bude vytápět např. na 28 °C, potom si bude muset uživatel bytu zvýšenou spotřebu tepla také uhradit. Stát vlastníkům bytových jednotek nic nereguluje. Vyhláška č. 269/2015 Sb. pouze stanoví, jak rozúčtovat náklady na vytápění, bez ohledu na jejich výši.

 
​Když se celý bytový dům domluví, že bude v zimě topit jen minimálně, aby tedy i průměrná spotřeba byla minimální, co to znamená pro objekt samotný?

Vymrzlý dům může plesnivět a obyvatele v důsledku toho čekají mnohem vyšší náklady, než jaké ušetří za topení.