PŘIJÍMÁNÍ HOTOVOSTI PŘI DRAŽBÁCH

Se skládáním dražební jistoty a úhrady ceny dosažené vydražením jsou spojeny velmi často některé nejasnosti související s přijímáním hotovosti resp. omezením přijímání hotovosti na ekvivalent 15.000 EUR.

Zákon 26/2000 Sb., o veřejných dražbách uvádí dva případy, kdy dražebník přijímá finanční částky. Prvním je skládání dražební jistoty. Zde zákon jednoznačně stanoví, že dražebník je povinen umožnit její složení i v penězích. Přesahuje-li její výše částku odpovídající 15.000 EUR, může dražebník vyloučit její složení v hotovosti k rukám dražebníka (§ 14 odst. 2). Z uvedeného lze dovodit, že dražebník musí přijmout od účastníka dražby dražební jistotu v hotovosti vždy, jedná-li se o částku nižší než je částka odpovídající již zmíněných 15.000 EUR. Při rozhodování o přípustnosti složení dražební jistoty v hotovosti (např. v době zápisu účastníků do dražby) je vhodné zvážit i technické zabezpečení. U vyšších částek lze určitě doporučit např. počítačku peněz, infralampu, trezor apod. Je nanejvýš žádoucí, aby v případě skládání dražební jistoty v hotovosti v době zápisu účastníků do dražby neprobíhal tento zápis v dražební místnosti, nýbrž v prostorách oddělených od dražební místnosti. V případě zápisu účastníků do dražby a skládání dražební jistoty v hotovosti v dražební místnosti jsou mnohdy již zapsaní účastníci požádáni, aby opustili dražební místnost a nebyli tak přítomni zápisu dalších účastníků. V této souvislosti je však třeba připomenou ust. § 23 odst. 1, podle kterého musí být přístup do prostor, v nichž bude probíhat dražba, umožněn mj. účastníkům dražby alespoň 30 min. před jejím zahájením. Nedodržení tohoto ustanovení pak může být za určitých okolností i důvodem pro podání návrhu k soudu, aby soud prohlásil dražbu za neplatnou (této problematice bude věnovaný některý z dalších článků).

Zákon zároveň ukládá povinnost dražebníkovi vrátit dražební jistotu neúspěšným účastníkům dražby bez zbytečného odkladu po ukončení dražby. V případě dražební jistoty složené v hotovosti v době zápisu účastníků do dražby to znamená, že neúspěšným účastníkům by měla být vrácena ihned po skončení dražby. A zde je třeba se opět vyvarovat situace, kdy bude dražební jistota vracena neúspěšným účastníkům dražby po jejím skončení v dražební místnosti před zraky ostatních přítomných (účastníků, diváků apod.).  
Druhým případem je úhrada ceny dosažené vydražením. Zákon v ust. § 20 odst. 1 písm. g) uvádí, že dražebník uvede v dražební vyhlášce, „je-li přípustný i jiný způsob úhrady ceny dosažené vydražením než úhrada v hotovosti“. Z uvedené citace vyplývá, že dražebník je oprávněn připustit různé způsoby úhrady ceny dosažené vydražením, úhrada v hotovosti je však považována za základní způsob a tudíž je povinen tento způsob připustit vždy. 

Často je v souvislosti s požadavkem umožnit úhradu ceny dosažené vydražením v hotovosti zmiňován zákon č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti a o změně zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Dražebníci se velmi často odvolávají na povinnost poskytovatele platby (vydražitele), jejíž výše překračuje částku 15.000 EUR, ji provést bezhotovostně. Tento požadavek je sice uveden v ust. § 4 citovaného zákona, avšak dále je zde uvedeno „jde-li o platbu, která musí být podle zvláštního právního předpisu  provedena v hotovosti.“ V poznámce pod čarou je pak uveden příklad zvláštního právního předpisu, a to zákon č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách.

Neuvede-li dražebník v dražební vyhlášce žádný způsob úhrady ceny dosažené vydražením, má se za to, že připouští pouze jediný – úhradu v hotovosti. Z pochopitelných důvodů nechtějí dražebníci přijímat hotovost větších částek. Bude však vždy záležet na formulaci uvedené v dražební vyhlášce, zda dražebník splní povinnost danou mu ust. § 20 odst. 1 písm. g), to znamená zda umožní vydražiteli uhradit cenu dosaženou vydražením v hotovosti.