V současnosti je účinné nařízení 1408/71 (bude otevřeno v novém okně) o aplikaci soustav sociálního zabezpečení na osoby zaměstnané, samostatně výdělečné činné a jejich rodinné příslušníky. Obdobná pravidla platí i pro migrující občany třetích zemí, pokud v jednom členském státě legálně bydlí a jejich situace není omezena jen na tento jeden členský stát (nařízení 859/2003 (bude otevřeno v novém okně), pozor, toto nařízení neuplatňuje Dánsko).
Smyslem koordinace právních předpisů je, aby migrující občané neztratili nároky na sociální dávky z důvodu jiného občanství, bydliště či proto, že v žádné zemi nesplnili potřebnou dobu pojištění. Očekává se, že na jaře roku 2010 vejde v účinnost nové nařízení 883/2004 (bude otevřeno v novém okně), které přinese některé změny. Nejdůležitější změny jsou zmíněny v níže uvedených poznámkách.
Mezi základní principy koordinace patří:
1. Rovnost zacházení – zákaz diskriminace.
2. Použití právních předpisů jednoho státu, tj. stanovení kritérií, dle kterých se rozhodne, jaká národní legislativa se v konkrétním případě použije.
3. Sčítání dob pojištění ve státech, kde je daná osoba pojištěna.
4. Výplata dávek do zahraničí.
Důležité je především určení právních předpisů dle bodu 2. Obecně platí, že osoba je pojištěna ve státu, kde vykonává svoji činnost. Z tohoto základního pravidla existuje řada výjimek, nejdůležitější se týká přeshraničního poskytování služeb OSVČ či vysílání pracovníků, kdy dotčená osoba obvykle zůstává pojištěna v zemi původu.
Aby OSVČ z České republiky (obdobně i vyslaný pracovník) dokázala, že je pojištěna v České republice i po dobu přeshraničního poskytování služeb, vyžádá si na okresní správě sociálního pojištění formulář E 101. Tento formulář platí jeden rok (až bude účinné nařízení 883/2004, tak se základní platnost formuláře E 101 prodlouží na 2 roky), v případě nutnosti jej lze prodloužit formulářem E 102 až na 2 roky nebo zažádat o výjimku. Na toto však není právní nárok.
Obecně platí, že migrující osoby platí sociální pojištění pouze do systému jednoho členského státu. I z tohoto pravidla však existuje výjimka. Týká se i občanů ČR, kteří podnikají na základě českého živnostenského listu v ČR a zároveň jsou zaměstnáni v jiné členské zemi EU. V takovém případě odvádí jednak sociální pojištění (obvykle přes svého zaměstnavatele) do sociálního systému členské země, kde jsou zaměstnáni, a zároveň platí sociální pojištění z příjmů získaných v ČR na základě podnikání do českého sociálního systému (tato výjimka bude však po vstupu nařízení 883/2004 zrušena).
Zdravotní pojištění
Co se týče zdravotního pojištění, platí, že migrující osoba má v zemi výkonu činnosti nárok na nutnou zdravotní péči. To je lékařsky nezbytná péče přiměřená povaze nemoci a předpokládané době pobytu na území jiného členského státu. Stačí, když se prokáže Evropským průkazem zdravotního pojištění (European Health Insurance Card – EHIC) své pojišťovny. Nesmí jít ovšem o péči, kvůli jejímuž poskytnutí by osoba do druhého členského státu vycestovala.
Dojde-li tedy k lehčímu zranění, jako je řezná rána na ruce, u migrující osoby (např. vedoucího zájezdu, který plánuje v druhé zemi pobývat cca 2 týdny), má tato osoba nejenom nárok na základní ošetření zranění, ale i na potřebné převazy. Vedoucí zájezdu se tedy nemusí jen z důvodu tohoto lehčího zranění vracet domů a může nutnou zdravotní péči čerpat v jiném státě EU.
K ošetření dochází za obdobných podmínek jako u domácích pacientů dané země, tzn. se stejnou výší poplatků za ošetření, za pobyt v nemocnici, za léky apod. Základní pojištění také ve velké většině případů nepokrývá převoz pacienta či jeho ostatků do ČR. Lze tedy doporučit uzavření komerčního připojištění, které však v žádném případě není povinné. Bližší informace o podmínkách poskytování lékařské péče v jednotlivých zemích lze nalézt na stánkách http://www.cmu.cz/ (bude otevřeno v novém okně).