Na předloze zákona o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu a o změně občanského zákoníku a živnostenského zákona (dále jen "zákon") se začalo pracovat již v roce 1995. Jeho příprava byla poznamenána širokou diskusí s odbornou veřejností, byly zvažovány různé přístupy a alternativy, a to zejména v oblasti jištění zákazníků cestovních kanceláří. V prosinci 1998 vláda návrh zákona schválila a postoupila k projednání Parlamentu České republiky. Poslanecká sněmovna přijala návrh zákona dne 2. června 1999 a Senát pak dne 30. června 1999.
Zákon není zákonem o cestovním ruchu, jak bývá někdy nazýván, protože neupravuje (a ani nemůže upravovat) problematiku cestovního ruchu v celé šíři, ale pouze jeho určitou část. Zákonná úprava je zaměřena především na ochranu spotřebitele - zákazníka cestovních kanceláří v souvislosti s prodejem a realizací zájezdu. Jedná se o velmi důležitou oblast, neboť v tomto případě jde o specifický druh podnikání s výrazným dopadem jak na zákazníka, tak na prestiž České republiky v zahraničí. Že jde o specifický druh podnikání vyplývá i ze Směrnice Evropské unie č. 90/314/EHS z roku 1990 o souborných službách pro cestování, pobyty a zájezdy (dále jen "Směrnice"). Zvláštní povaha tohoto podnikání spočívá především v tom, že je spojeno s vydáváním značných peněžních částek ze strany zákazníků předem a zájezd se poskytuje převážně s delším časovým odstupem v zahraničí. Podle Směrnice musí proto podnikatel předložit dostatečné důkazy o záruce pro navrácení přeplatků a pro repatriaci zákazníka v případě své platební neschopnosti.
Základním cílem zákona je tedy ochrana zákazníků cestovních kanceláří v případě jejich ekonomického úpadku v souladu s požadavky výše uvedené Směrnice, které jsou tímto zákonem zapracovány do českého právního řádu. Zároveň však zákon reaguje na oprávněné zájmy podnikatelských subjektů v cestovním ruchu v současných ekonomických podmínkách České republiky, umožňující další pozitivní rozvoj tohoto trhu a vytváří předpoklady pro bezproblémové začlenění České republiky do Evropské unie vytvořením srovnatelného podnikatelského prostředí v této oblasti.
Z toho důvodu je obsah zákona omezen jen na úpravu těch skutečností, které s výše uvedenými cíli souvisejí. Jde především o vymezení základních pojmů (zájezd, zákazník), dvou nových živností (provozování cestovní kanceláře a provozování cestovní agentury), práv a povinností souvisejících s poskytováním zájezdu, rozsahu povinného smluvního pojištění cestovních kanceláří, nového smluvního typu (cestovní smlouvy) a některých dalších skutečností.
Vzhledem k tomu, že některé z oblastí souvisejících s cíli zákona, jsou jako celek upraveny zvláštními právními předpisy, jsou součástí zákona i dvě novely - novela občanského zákoníku (cestovní smlouva) a novela živnostenského zákona (druhy živností).
Zákonem stanovené podmínky podnikání by měly především přispět ke zkvalitnění činnosti dotčených podnikatelských subjektů. Základní princip zákonné úpravy spočívá v tom, že dosavadní volná živnost, kterou mohl provozovat kdokoliv po splnění obecných podmínek, se mění na živnosti dvě. První z nich je koncesovaná živnost provozování cestovní kanceláře (podnikatelé, kteří mohou prodávat zájezdy zákazníkům), kdy nejen musí být splněny podmínky pro její získání, ale je nutné plnit i určité zákonem stanovené povinnosti při jejím provozování. Druhou je vázaná živnost provozování cestovní agentury (podnikatelé, kteří nemohou svým jménem prodávat zájezdy, resp. mohou jejich prodej pouze zprostředkovávat), kdy pro její získání postačí mít požadovanou minimální kvalifikaci a s jejímž provozováním nespojuje zákon tolik povinností jako u cestovní kanceláře. Toto vymezení, jak názvu podnikatelského subjektu tak charakteru činnosti, umožní i rychlou orientaci zákazníka ohledně smluvního partnera při nákupu zájezdu. Partnerem zákazníka v souvislosti se zájezdem je vždy cestovní kancelář. Cestovní agentura je vždy jen zprostředkovatel.
Věcný problém ochrany spotřebitele v oblasti cestovního ruchu, bezprostředně souvisí s navrhovaným jištěním zákazníků cestovních kanceláří, což byla nejdiskutovanější část zákona a také část, jejíž zpracování si vyžádalo nejvíce času. S ohledem na majetkové poměry našich občanů bylo nutné pro případ repatriace vyloučit ta jištění, která předpokládají dostatečnou solventnost občanů k zajištění repatriace vlastními prostředky a teprve následné obdržení příslušné finanční kompenzace. Za této situace byla zvolena jediná forma jištění, která zabezpečuje rychlou a bezproblémovou repatriaci zákazníků, a to povinné smluvní pojištění. Uzavřít toto pojištění je jednou z povinností cestovní kanceláře v souvislosti s prodejem zájezdu; cestovní agentury tuto povinnost nemají. Způsob repatriace upravuje zákon poměrně podrobně. Dokonce v případě, že se pojišťovně nepodaří do 12 hodin po oznámení škodné události u dané cestovní kanceláře průkazně ověřit, že došlo k pojistné události, začne pojišťovna, prostřednictvím svých asistenčních služeb, repatriaci zabezpečovat.
Další velmi podstatnou věcí, kterou se zákon, resp. novela občanského zákoníku, zabývá, je cestovní smlouva. Zákon stanoví práva a povinnosti cestovní kanceláře a zákazníka v souvislosti s uzavřením cestovní smlouvy, jejími změnami a realizací zájezdu na základě uzavřené cestovní smlouvy. Některá práva a povinnosti jsou stanoveny přímo zákonem, jiné mohou vyplývat z konkrétních uzavřených smluv. Právní úprava tohoto zvláštního smluvního typu odpovídá požadavkům Směrnice na nezbytný obsah cestovní smlouvy, třebaže sladění těchto požadavků, u nás neobvykle podrobných i netradičních, s naším právním řádem bylo velmi komplikované. Lze říci, že zákon je jedním z prvních právních předpisů, který důsledně implementuje příslušnou směrnici Evropské unie do právního řádu České republiky