1) § 1, který upravuje definici zájezdu, nově stanoví, že za zájezd se považuje i kombinace služeb sestavená na základě "individuální objednávky". Vpraxi to tedy znamená, že súčinností novely (od 1. 8. 2006) nesmí zájezd na základě individuálních požadavků zákazníka prodávat vlastním jménem jiné subjekty než cestovní kanceláře (dále jen "CK").
Doposud se činností spočívající v prodeji kombinací služeb cestovního ruchu sestavených na základě individuálních požadavků zákazníka mohla zabývat jak CK, tak i cestovní agentura (dále jen "CA"). S nabytím účinnosti novely je tato činnost svěřena pouze CK a CA ji vykonávat nesmějí. Nedodržení tohoto pravidla je považováno za neoprávněné podnikání ve smyslu §61 a násl. živnostenského zákona.
Tuto změnu si vyžádala implementace rozsudku ESD C - 400/00, který nově vyložil pojem zájezd obsažený ve směrnici 90/314/EHS, respektive pojem předem sestavená kombinace služeb.
2) § 2 definující pojem "cestovní kancelář" byl rozšířen i na osoby se sídlem nebo místem podnikání vjiném členském státě EU, nebo vjiném státě tvořícím EHP, které mají kprovozování cestovní kanceláře příslušné oprávnění svého domovského státu a jsou pojištěny (či jinak zajištěny) pro případ úpadku CK, vrozsahu stanoveném zákonem 159/1999 Sb.
V praxi to tedy znamená, že v návaznosti na § 69a živnostenského zákona mohou na našem území podnikat i CK z ostatních států EU a EHP. Dočasně tak mohou činit i bez zřízení vlastní pobočky. Zájezdy těchto zahraničních CK mohou být prodávány na našem území k tomu oprávněnými podnikatelskými subjekty (tedy CA a CK). Ve vztahu k živnostenským úřadům musí být osoby zprostředkovávající prodej zájezdu cestovní kanceláře ze země EU (či EHP) schopny prokázat, že zprostředkovávají prodej zájezdu pro podnikatele, který je ve svém domovském státě k prodeji zájezdů oprávněn a je pojištěn v rozsahu stanoveném zákonem č.159/1999 Sb.
Z uvedeného vyplývá, že jiné než CK registrované v ČR nebo v jiném členském státě EU, či EHP nesmí na našem území prodávat zájezdy.
3) Nově vloženým odstavcem 5 v § 3 byl značně rozšířen výčet povinností CA, především vsouvislosti se zprostředkováním prodeje zájezdů, a to jak pro české CK, tak pro CK usazené vjiném členském státě EU a EHP.
CA mají povinnost v propagačních a jiných materiálech vždy informovat zákazníka, pro kterou CK je prodej zájezdu zprostředkováván. Tato povinnost doposud nebyla v zákoně výslovně definována a v praxi docházelo často ke klamání spotřebitele tím, že údaj o identifikaci CK v propagačních materiálech CA buď chyběl, nebo byl tak nevýrazný, že bylo snadné jej přehlédnout.
Povinnost předložit zákazníkovi před uzavřením cestovní smlouvy doklad o pojištění CK pro kterou zprostředkovávají prodej zájezdu byl v zákoně sice výslovně uveden (viz. část týkající se povinného pojištění záruky - §6 odst. 3), avšak praxe ukázala, že je potřeba tuto povinnost výslovně uložit i CA.
CA je nově (stejně jako cestovním kancelářím) uloženo informovat ministerstvo pro místní rozvoj o zprostředkování prodeje zájezdu pro cestovní kanceláře z jiných členských států.
Novela dále reaguje na v praxi velmi rozšířený prodej zájezdů prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (především prostřednictvím internetu). CA je při použití prostředků komunikace na dálku povinna v dostatečném předstihu poskytnout zákazníkovi informace uvedené v § 10 (tedy pravdivě, srozumitelně, úplně a řádně informovat o všech skutečnostech, které jsou jí známy a mohou mít vliv na rozhodnutí zájemce o koupi zájezdu).
4) V § 6 byl vložen nový odstaven 3, který doplňuje ustanovení upřesňující stávající úpravu pojistné smlouvy. Nově zařazený odstavec stanoví, že uzavřená pojistná smlouva se vztahuje na veškeré zájezdy prodané vdobě účinnosti pojistné smlouvy, to znamená i na ty, které budou realizovány až po jejím zániku.
Zákazník bude mít díky zařazení tohoto ustanovení vyšší jistotu úplného vrácení svých peněz v případě úpadku CK. Ustanovení zároveň upravuje i situaci, kdy CK uzavře novou pojistnou smlouvu, tak aby nedocházelo k souběhu dvou pojistných smluv a z toho vyplývajícím komplikacím v případě pojistného plnění.
Rovněž tato změna byla reakcí na problémy, které v praxi vznikaly např. v situacích, kdy zákazník uzavřel cestovní smlouvu s CK v době, kdy byla řádně pojištěna a zájezd byl realizován v době, kdy pojistná smlouva zanikla. V takovém případě, pokud došlo k úpadku CK v době realizace zájezdu (tedy v době po skončení platnosti pojistné smlouvy), měl zákazník takříkajíc smůlu, pokud CK neuzavřela další pojistnou smlouvu, protože pojišťovna nebyla povinna plnit. Dalším případem byla situace, kdy zákazník zakoupil zájezd v době trvání jedné pojistné smlouvy a zájezd byl realizován v době, kdy CK měla uzavřenu pojistnou smlouvu novu s jinou pojišťovnou. Pak nebylo zcela jednoznačné, kdo má v případě úpadku CK povinnost vůči zákazníkovi plnit.
5) § 9 byl doplněn o výčet některých povinností CK. Oproti původnímu znění zákona, nebude smět nikdo jiný než CK používat označení "cestovní kancelář" nebo zkratku "CK". Vpraxi totiž často docházelo ke klamání spotřebitele (§ 8 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele), kdy některé CA záměrně mátly spotřebitele tím, že používaly zkratku CK například sodůvodněním, že se jedná cestovní klub a nikoliv o označení cestovní kancelář.
Nově byla vložena povinnost ohlašovací vůči ministerstvu při zprostředkování prodeje zájezdů pro CK z členských zemí EU a EHP (ta nabude ještě většího významu po vstupu směrnice o liberalizaci služeb na vnitřních trhu), dále pak povinnost předložit před uzavřením cestovní smlouvy zájemci na jeho žádost k nahlédnutí doklad o pojištění (dříve se tato povinnost vztahovala až na okamžik uzavření cestovní smlouvy - viz. § 6 odst. 3, nebo § 852a odst. 2 OZ).
Dále § 9 odst. 3 obsahuje ohlašovací povinnost CK z jiných členských států EU a EHP vůči ministerstvu pro místní rozvoj.